Březen 2018

Nemoc

25. března 2018 v 19:58 | Ayalla |  Básnířská poezie
Úzko stahuje každý kousek těla,
od konečků prstů až do jeho hlubin.
Vzduchem se line pronikavý zvuk hodin od kostela,
oči se přihmouří a ruce spadnou do peřin.
Poledne odbíjí a život pomine,
poslední naděje se rozplyne.

Bezvládné tělo se promění v pouhý prach,
který se zanedlouho bude vznášet v oblastech hvězdných drah.

Život ve vzpomínkách

13. března 2018 v 21:29 | Ayalla |  Téma týdne
Jdu chladnou noční pěšinou. Kolem mě se rozkládá obrovský les plný vzpomínek, myšlenek, nápadů a nálad. Jen tak procházím a míjím všechno co se ten den stalo. Jak jsem vstala, na co jsem myslela, s čím jsem přišla a jak skončil. Postupně se ponořím hlouběji do lesa. Tam už stromky v podobě vzpomínek a myšlenek rostou hustěji u sebe. Najednou spatřím obraz z nedaleké minulosti. Nevidím nic určitého. Je to prostě jen takový obrovský strom plný energie, lásky a štěstí. Přijdu k němu blíž a rukou přejedu po jeho hrubé kůře. Cítím jak se uvnitř cítím šťastně a krásně. Jakoby se celý les proměnil v kouzelný svět plný lásky a porozumění. Všechno kolem mě roste a sílí. Květiny rozkvétají a motýli na ně sedají. Z černočerné tmy se stává bílý a jasný den. Někdo mě pohladí po vlasech. Otočím se zjistím, že to je ona. Teď - už společně - dojdeme na malou loučku plnou květin. Sedneme si do trávy a pleteme ty nejkrásnější věnečky na světě. Jako bychom byly víly celého lesa a okolí. Jakoby nám patřil celý svět.

Za nedlouho uslyším hrom. Po chvilce se začnou objevovat i blesky. Všechno se začíná rozpadat. Kytky vadnou, okolí pobledne, obrovský strom i louka zmizí. Dokonce i ona. Jsem tu sama uprostřed lesa v bouři. Utíkám jak jen to jde. Kapky deště a slzy zároveň mi stékají po tváři. Do nohou mě šlehají ostružiníky a další rostliny. Zakopávám o kameny a kořeny stromů jakoby byly pastí. Snažím se utéct pryč. Avšak nevím kam.


Náhle se vše rozplyne. Uvidím své ruce a svůj pokoj. Dokonce i jeho všední nepořádek. To neznamená nic jiného než že se probouzím do dalšího obyčejného dne. Do dalšího dne plného.. zážitků? A to jen proto, abych zase večer mohla pryč. Do toho nějakýho místa nad hvězdama. Za . Tam, kam se budu moci vracet jen ve vzpomínkách. Jen abych jimi pak nezačala žít úplně...

Strasti života

10. března 2018 v 12:55 | Ayalla |  Básnířská poezie
Den se dnem se schází,
čas ubíhá, jak voda po hrázi.
Než se naděješ - vše je pryč -
a najednou - nový klíč,
odemkne ti bránu další,
- do světa, kde už nestraší.
Však dáš-li se po špatné cestě,
zabloudíš a číši vína lačně,
zaplatíš - tedy pokud bude čím -
nebo přece jenom radši uskočím?